O starých staveních se mnohdy tvrdí, že v nich straší. Mohou za to historky a legendy, které se postupem času zcela odpoutají od reálného základu a žijí svým vlastním životem. S duchy v tomto domě si ale nejsem jist, neměl jsem totiž čest se nimi potkat. Přesto si myslím, že tady nějací takoví jsou. Možná byli na mě příliš ohleduplní, a tak se nikdy nezjevili. I když počkat, pár takových chvilek se mi vybavuje. Neukázali se, jen mi tak nějak něco naznačili. Anebo ne?
Ale pěkně na přeskáčku. Ten vítr v záclonách, nevím proč, asi bylo léto. Vidím se, jak ležím v posteli a čtu si výsledky hokejové ligy (trochu to nedává smysl, vždyť bylo léto) a stejně jako tehdy pořád cítím vůni novinového papíru. Pak pečlivě vystřihávám černobílou fotografii hokejistů a nalepuji si ji do sešitu. Miluju totiž sport a taky okamžik, kdy táta dorazí z práce na motorce a pod bundou má pro mne schovaný časopis Stadion. To léto je něco, co se ztratilo v dálce a až po několika desítkách let se mi spojilo s úžasnou písní He Ain´t Heavy He´s My Brother od skupiny Hollies . Jako malý kluk jsem jí sotva mohl slyšet, ale dnes vím, že mě provázela celé dětství.
Mám rád muziku, stejně jako některé zvuky, které se nám navždy zapíšou do paměti. Stojím na dvoře a slyším pračku z chodby starého domu. Nebo ševelení teplometu, kterým si nahříváme nohy na gauči v novém baráku, který táta přestavěl ze staré stodoly. Všechny tyto zvuky a vůně byly zárukou bezpečí. Nebo aspoň jsem si to myslel. Prostě taková jistota. Asi jako brouček s lucerničkou nad naší dětskou postelí nebo Štědrý den se sněhem a čekáním na mamku, až dorazí z odpolední směny. Vánoce byly přímo ladovské. Nebo aspoň se mi to zdálo. A s nimi i celá řada legendárních dárků. Třeba fotbalový míč z Polska, model kosmické rakety a spousty knížek, které tak krásně voněly z tiskárny. Nebo později kazetový magnetofon Grundig, na který jsme nahráli ze stanice Bayern neskutečnou pecku vlasatých Švédů Europe The Final Countdown. Zpěvák Joey Tempest tak uhranul bráchovi, že si po jeho vzoru nechal udělat na hlavě trvalou.
Naproti stavení stojí krásná kaplička sv. Víta, kam chodila babička a taky tam měl pohřeb můj děda. Mimochodem první trhlina v mé naivní představě o nesmrtelnosti. Babička ovšem nebyla babička, ale prababička. Popravdě řečeno, říkali jsme jí babka, ale nebylo to myšleno hanlivě. Babka mě jednou naháněla kolem kapličky tak vehementně, až se mi ji podařilo nechtěně strhnout do příkopu. Tekla jí z čela krev a já se cítil moc provinile.
Psal jsem, že mám rád hudbu. Ze starého baráku jsme si udělali zkušebnu. Do dneška tam zůstaly jména slavných kapel. Až jednou se pod nánosem dalších maleb nápisy objeví, budou to jistě budoucí archeologové považovat za významné fresky osmdesátých let minulého století. Celé stavení vonělo senem, které jsme museli v létě sušit a pak skládat pod střechu.
A taky to vonělo dřevem a čerstvě posekanou trávou. Krmením pro naši krávu a později zdatného býka. Konec konců všechny ty výjevy ze Samoty u lesa, Vesničky střediskové nebo Chalupářů byly jako vystřižené z naší vísky. Včetně toho čekání na Pražáky, kteří dorazili v létě a zpestřili náš život vyprávěním historek z velkého města. A včetně červnové pouti s kolotočem a houpačkama od pana Lagróna a jeho dcery Aleny, která tu špejli s papírovou růží nakonec zlomila, aby mi udělala radost, když jsem se netrefil.
Střih. Mám rád sladká jídla. Broskvové knedlíky od mámy, vybavuji si ovšem i chuť bonboniery, kterou se mě snažila utěšit, když jsme s brekem předčasně odešli z odpolední oslavy MDŽ, na které se mi zřejmě nelíbilo. Možná jeden z mých prvních uvědomělých vzdorů. No jo, to je dávno. Stejně jako zákusky od babičky, které nám přivážela z města po nedělní mši. Sedávala pak na lavičce před barákem a pokřikovala cosi na tetu, která seděla naproti u svého domku. Na té stejné lavičce, na které vidím moji sestřičku, jen pár dní před tím, než se stane mámou. Je čtvrtý červenec, zase léto a všem je jasné, že právě něco končí a všechno bude jinak.
Střih. Uběhlo dalších 28 let. Je 30. dubna 2020. Vyjíždíme naposledy ze dvora, zatímco noví majitelé sedí u dveří a pravděpodobně přemýšlí, co je v novém domově čeká. Tak hodně štěstí.